

Obecně vzato je trpělivost dobrou vlastností. Pianista, velký vědec ani vrcholový sportovec se z nás bez ní těžko stane. Každá nová skladba, vědecká práce i vteřina zlepšení běžce stojí hodiny a hodiny usilovné práce. Nedá se svítit. Bez trpělivosti to nejde. Ale je to tak vždy, či jsou situace, kdy je trpělivost špatná, nebo dokonce destruktivní?
O nezbytnosti trpělivosti tedy není pochyb, ale co když hodiny a hodiny studia a tréninku nikam nevedou? Tehdy se objevuje první záblesk pochybností. Mám na to vůbec, mám talent? Za čas se pak pochybnost může změnit v jistotu. Daná činnost není jednoduše mým šálkem kávy. Pokračovat za takové situace trpělivě dál a chtít po sobě profesionální výkon je pak spíš jen o nervy a zdraví. Je to však vždy takhle jednoznačné?

Příklad sportu, hudby nebo vědecké kariéry je jeden z těch jednoznačnějších. Obvykle u nich hned poznáme, zda to v nás je nebo není. Ale je desítky a stovky dalších situací, kdy tomu tak není. Jednou z takových jsou vztahy. Také v nich nás mnozí nabádají k trpělivosti, ale jestli povede k úspěchu či neúspěchu, to tak jisté není. Nezávisí to totiž jen na nás, ale i na druhém nebo okolnostech. Trpělivý člověk ve vztahu s nevhodným protějškem nemusí být ani trochu dospělý, ale slepec, hlupák, nebo dokonce zbabělec. A nebo má touhu toho druhého „zachránit“. To samé může platit v práci i v dalších podobných situacích.
Pokud jsme pak trpěliví, ale situace se jen těžko zlepší, dlouhodobě to vede ke stresu, nepohodlí i depresím. Nejspíš si také osvojíme nějaký ten zlozvyk, a dále tím ohrozíme svoje fyzické i psychické zdraví. Jenže proč v této nezdravé trpělivosti tak často pokračujeme?
Důvody jdou dva: být netrpělivý, tj. vzdát to, je v situaci, kdy si nejsme jistí tím, nakolik máme situaci ve svých rukách, vždy trochu i naše prohra. Druhým důvodem je pak to, že vzdát se trpělivosti u vztahu či práce vede k jejich ukončení. Jenže ne každý hledá nový vztah nebo práci rád a snadno. Je to v určitém slova smyslu i riziko. Zatímco v prvním případě je tedy trpělivost spíše pochybnost o sobě, v druhém je strachem z nových výzev. Jak z toho ven?

Nejsnazší cesta je si uvědomit, že setrvávat v problematické situaci nám může způsobit vážnou psychickou i fyzickou újmu. Jenže jak ji poznáme? Jednoznačně dle toho, že za daných podmínek máme jen malou šanci dosáhnout svých cílů. Můžeme mít špatného šéfa, můžeme pracovat ve firmě, kde není možnost postupu, nebo můžeme mít za manžela alkoholika. Pokud naše snahy vyjdou naprázdno a navíc selhává komunikace, pak je nejspíš čas jít o dům dál.