

Mnoho lidí vyrůstá a žije s pocitem, že nemají právo na lásku. Na to, aby si jich někdo vážil, respektoval je a miloval. Pokud tato emoční zátěž působí hodně dlouho, nakonec své srdce zatvrdí a zcela uzavřou vůči smutku a zklamání i vůči okolnímu světu. Ruku v ruce s tím pak přicházejí zdravotní problémy, jako jsou poruchy srdečního rytmu, různé funkční potíže, bolesti na hrudi, nebo dokonce infarkt.
Kdo z nás někdy neprožil zklamání z lásky nebo jinou bolest, která naše srdce pomyslně rozervala vedví (na nadarmo se říká, že „má zlomené srdce“)? Kdo z nás si v sobě nenese hluboké rány a staré jizvy? Stěží bychom našli někoho takového. Není divu. Jsme tu přece od toho, abychom se něco naučili. A žádné poznání se neobejde bez menší nebo větší míry bolesti. Je však důležité odpustit – sobě i druhým – a jít dál. Neživit v sobě dávná zranění, nejitřit pocity zklamání a žalu, neprožívat zas a znovu duševní trýzeň, která stojí za naší věčnou nespokojeností a neschopností těšit se ze života.

Srdce, které nebije, nemůže žít. Co je jeho hlavním pohonem? Motorem a palivem? Láska k sobě samým, k lidem kolem nás, radost ze života nebo „jen“ samotná vůle k životu (která občas tak zázračně pomáhá pacientům s fatálními diagnózami). Faktem je, že jsou v životě okamžiky, kdy máme strach, že nám srdce pukne vejpůl. Kdy cítíme ukrutnou bolest na hrudi, která nás svírá jako železné okovy, kdy se nám jednoduše nechce dál žít. Něco podobného většina z nás zažila po rozchodu s velkou láskou, nebo v situacích, kdy nám zemřel někdo blízký. Je však třeba si uvědomit, že nechuť k životu a ustrnutí v minulosti mohou naše srdce postupně zničit.
Tím nejhorším, co může srdce postihnout, je infarkt. Pokud se mu chceme vyhnout, měli bychom se zbavit pocitů, jako je nenávist, hněv a zloba. Měli bychom přestat kritizovat druhé a nenarážet hlavou do zdi. Nejprve je však třeba zodpovědět si pár otázek: „Čeho se v životě nejvíc bojím?“, „Komu a co nedokážu odpustit?“, „Proč nedokážu otevřít své srdce?“ Až budeme znát odpovědi, ponechme si dostatek času na to, aby se naše srdce zregenerovalo. Po mnohaleté zátěži potřebuje klid a odpočinek – to znamená co nejméně silných emocí, minimum stresu, harmonické ovzduší. Lásku projevujme také druhým, třeba i drobnými gesty, jako je pohlazení, a kdykoliv, když máme chuť, třebaže si myslíme, že na to zrovna není vhodná chvíle. Vhodná chvíle je totiž vždycky.

Věděli jste, že nám mohou uškodit i příliš silné pozitivní emoce (extrémní nadšení, bláznivá radost apod.)? Také ty s sebou totiž nesou velký stres, který může vyvolat například arytmii. Pro srdce je tedy nejlepším receptem umírněnost.